Ku věčné památce | Malované renesanční epitafy v českých zemích

17. 5. – 26. 8. 2007
Arcidiecézní muzeum Olomouc | Galerie

Výstava mapuje poprvé v českých zemích specifický druh domácího renesančního umění – malované epitafy. Snaží se tak upozornit na fenomén renesančního epitafu a vůbec svérázné „epitafní kultury“, která dosáhla v 16. a 17. století obrovské popularity. Termín epitaf pochází z řečtiny a znamená „k hrobu příslušející“, což původně označovalo náhrobní nápis či oslavný nekrolog. Jako výtvarné dílo představuje zvláštní druh nejčastěji sochařsky či malířsky zpracovaného pohřebního památníku, který byl již od 14. století budován v kostelech, ovšem nezávisle na místě pohřbu. V ideální podobě se skládal z náboženského obrazu, portrétu zemřelého či jeho příbuzných a nápisu, který mrtvého identifikoval, případně vypisoval jeho zásluhy a ctnosti. Sloužil proto zejména jako reprezentativní prostředek budující osobní i rodovou památku, ale také jako vyjádření křesťanské víry ve spásu. 

Olomoucká výstava představí více než tři desítky epitafů z Čech, Moravy a Slezska, zahrnující celé jedno století, od nejstaršího památníku z roku 1549 po nejmladší vytvořený roku 1649. Cílem této výstavy je ukázat charakteristické formy malovaných renesančních epitafů v českých zemích, vytvářených nejen pro různé sociální vrstvy (šlechta, měšťané, duchovenstvo), ale též v různých náboženských (konfesijních) kulturách. Katolíci i protestanti si totiž vytvářely své specifické „vizuální kultury“, což postihovalo i tvorbu epitafů. Ta měla v obou dvou náboženských prostředích různé formy a poslání. Vedle dílčích památek tomu odpovídá prezentace tří okruhů epitafní malby kolem roku 1600. Zaprvé, „katolické“ epitafy olomouckého malíře Eliase Hauptnera pro moravské kanovníky, dále výběr brněnských měšťanských památníků a nakonec práce chrudimské dílny Matouše Radouše, ukazující proměnu epitafů před Bílou horou a po ní. Vystavené památky se tedy pokoušejí znovu vyvolat dojem specifické „kultury epitafů“, jež dříve doslova přetvářela kostely v galerie a „výstavní skříně“ měšťanských a šlechtických rodin a dalších osobností, jež tím reprezentovaly touhu po zachování své památky. Stejně tak však vyjadřovaly epitafy i specifické formy toho, jak byl v době náboženské roztržky osobitým způsobem vyjadřován vztah ke spáse, k posmrtnému životu, tedy tomu, co přesahuje hranice tohoto času.