Muhr, Julius

Julius Muhr (21. 6. 1819 Pless, dnes Pszczyna – 9. 2. 1865 Mnichov)

Přípravná schůze k beatifikaci Jana Sarkandera, 1855

Olej, plátno, 235 × 176 cm. Značeno a datováno vlevo dole: Julius Muhr. Rom. 1855.
Arcibiskupství olomoucké, inv. č. II.3C1–1290.

Julius Muhr potomkem maďarské židovské rodiny, usazené od poloviny 18. století v Berlíně. Jeho otec Abraham byl soukromým učitelem v Lotyšsku a Haliči, strýc Joseph byl předsedou židovské obce v Berlíně. Již ve třinácti letech Julius nastoupil na berlínskou Královskou akademii, kde získal základní malířské vzdělání. V roce 1838 pokračoval ve studiích na Akademii v Mnichově. Při studiu si přivydělávaldrobnými pracemi (portréty, žánrové obrazy). Stal se asistentem malíře Wilhelma von Kaulbach a v letech 1847–1854 spolupracoval s M. Echterem na provedení nástěnných maleb podle Kaulbachových předloh v budově berlínského Nového muzea. V letech 1852–1858 působil v Římě, kde se věnoval především portrétní a historické malbě. V roce 1858 ještě jednou navštívil Berlín a pak se již na trvalo usadil v Mnichově. V roce 1860 konvertoval ke křesťanství a krátce byl ženat s protestantkou Mathilde von Colomb. Maloval především žánrové a náboženské výjevy, portréty a krajiny.

Ve své době oceňovaný obraz monumentálních rozměrů, označený Hyacinthem Hollandem jako Kázání v Sixtinské kapli, Muhr maloval pro kanovníka olomoucké kapituly a pozdějšího kapitulního děkana Roberta Marii hraběte Lichnovského (1822–1879).

Obraz vznikl u příležitosti zahájení příprav k ukončení procesu beatifikace Jana Sarkandera (1576–1620) a zřejmě zachycuje přípravnou beatifikační schůzi, konanou v Římě 11. září v roce 1855. V Sixtinské kapli se tehdy shromáždilo početné kolegium kardinálů v čele s trůnícím papežem Piem IX. Čtvrtý muž v řadě vedle živě gestikulujícího dominikánského řečníka by mohl být Francesco Liverani, kanovník lateránské baziliky v Římě. Potvrzují to jeho portrétní rysy i chórový oděv kanovníků papežských bazilik (rocheta s mantelletteou). Arcibiskup Bedřich Fürstenberg jmenoval Liveraniho postulátorem.¹ On se této role se zhostil velmi svědomitě a pečlivě se staral o dokončení blahořečení. Výtvarně je malba pojata v duchu historického realismu, odpovídá mnichovské pozdně romantické škole. Celá událost je koncipován jako divadelní scéna. Silně ztmavlá a zažloutlá laková vrstva zatím znemožňuje posouzení koloristické kvality plátna, proto by si jistě do budoucna zasloužilo restaurování.

Obraz je dokladem toho, že v Olomouci předpokládali úspěšné završení tohoto procesu, probíhajícího od počátku 18. století. Již roku 1715 požádal olomoucký biskup Wolfgang Hannibal Schrattenbach římskou kongregaci obřadů o zahájení beatifikace. V jeho snahách pokračoval Ferdinand Julius Troyer, avšak jeho smrt a následně i smrt papeže Benedikta XIV. na dlouho proces přerušila. Teprve na podnět císaře Františka II. začal v této věci jednat jeho bratr, olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan. Po jeho smrti na jeho práci navázal jeho nástupce Ferdinand Maria hrabě Chotek, než tragicky zemřel v roce 1836. Až na základě snah arcibiskupa Bedřicha knížete Fürstenberga se podařilo proces zdárně dokončit. Papež Pius IX. prohlásil 11. září v roce 1859 Jana Sarkandera blahoslaveným.²

Martina Potůčková

1 Tenora – Foltynovský 1920, s. 629.

2 K beatifikaci Jana Sarakandera viz Ibidem, s. 625–635. – Jindřich Zdeněk Charouz, Hlas v mlčení (Jan Sarakander, kněz a mučedník), in: Jaroslav Němec – Vojtěch Tkadlčík (reds.), Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení, Olomouc 1994, s. 42–45.