Diaz De La Peña, Virgilio Narcisso

Virgilio Narcisso Diaz De La Peña
(20. 8. 1807, Bordeaux – 18. 11. 1876, Menton)

Lesní krajina, [4. čtvrtina 19. století / 1. třetina 20. století]
FALZUM

Olej, dubové dřevo, 24,5 × 31 cm. Značeno vpravo dole: N. DIAZ. Arcibiskupství olomoucké, inv. č. II.3C1–2413.

Podzimní krajina s tůní, [4. čtvrtina 19. století / 1. třetina 20. století]
FALZUM

Olej, dřevo, 37,5 × 46,5 cm. Značeno vlevo dole: N. Diaz. Arcibiskupství olomoucké, inv. č. A 3240.

Diazovi rodiče pocházeli ze Španělska, do Francie utekli kvůli politickému pronásledování. Otec prchal dál, smrt jej zastihla v roce 1810 v Anglii. Matka se synem putovala za prací po celé Francii, avšak rovněž velmi brzy (1817) zemřela. Osiřelého Diaze se ujal farář z Bellevue nedaleko Paříže, kde trávil své dětství objevováním přírody během toulek v lesích u Meudonu, Saint-Cloudu a Ville-ďAvray až do doby, než následkem hadího uštknutí přišel o nohu. Po krátkém učení u knihtiskaře začal asi v roce 1823 pracovat v porcelánce v Sèvres, kde se naučil základům malířství a seznámil se s Julesem Dupré, jehož otec porcelánku řídil. V roce 1825 se učil u malíře Françoise Souchona. Poprvé se účastnil pařížského Salonu v roce 1831 a pravidelně tam vystavoval až do roku 1859 (v roce 1844 získal 3. cenu, 2. cenu v roce 1846 a 1. cenu v roce 1848). V mládí obdivoval díla Eugena Delacroixe (podle jeho vzoru maloval orientální scény), Correggia, Françoise Bouchera, Antoina Watteaua a dokonce Pierre-Paula Pruďhona, jež byla inspirací pro jeho rané krajiny s nymfami. Virtuózně malovanými obrazy, v nichž harmonicky spojoval figury s krajinami, si získal úspěch na Salonu i početnou klientelu. Věnoval se také historickým a náboženským výjevům, květinovým zátiším a portrétu. Zásadní změna v jeho umělecké dráze nastala v roce 1837, kdy se seznámil s Théodorem Rousseauem a začal malovat v lesích poblíž Fontainebleau se skupinou malířů zvanou Barbizonská škola (Dupré, Paul Huet, Constant Troyen a Camille Corot). Významně ovlivnil tvorbu mladší generace. August Renoir, Henri Fantim-Latour, Gaston La Touche, Claude Monet a dokonce Paul Cézanne obdivovali a studovali Diazovu techniku a Félix Ziem a Adolphe Monticelli se stali jeho přímými následovníky. V posledních letech svého života byl vedle Corota a Duprého považován za nejdůležitějšího žijícího malíře.

Oba obrazy sice odpovídají typům krajin u Diaze de la Peña, které autor často oživoval anekdotickou stafáží. V prvním případě les s mýtinou doplnil procházející sběračkou klestí, v druhém pak les s tůňkou a mýtinou dvěma odpočívajícími postavami. Bohužel však vlastní malby mají zjevný diletantský ráz, jsou pouze zběžné, bez vypracovaných detailů. Jen uměle napodobují uvolněný chvějivý Diazův rukopis. Vůbec se tu neobjevují pro Diaze typické kontrasty hustých past s hlubokými texturami a hladkých lazurně dokončených partií. Oba obrazy také postrádají propracovanou hru světel a stínů. V neposlední řadě ani obě signatury se zdaleka nejeví jako autentické. Autorství předního francouzského krajináře 19. století je proto velmi nepravděpodobné.

Obě akvizice nejsou bohužel jedinými, které nikterak nepřispívají k příznivému hodnocení sběratelství arcibiskupa Leopolda Prečana. Třebaže se díky jeho sběratelské činnosti počet obrazů v arcibiskupské galerii mnohonásobně rozrostl, k čemuž arcibiskup vynaložil nemalé finanční prostředky, kvantitativnímu rozvoji nicméně zdaleka neodpovídal růst kvalitativní.

Martina Potůčková