Středoevropské fórum Olomouc – odpovědi na 10 nejčastějších otázek

AKTUALITA | 20. 6. 2018

Plánovaná přístavba Muzea umění – Středoevropské fórum Olomouc (SEFO) – právem vzbuzuje pozornost veřejnosti, a to nejen doma, ale také v zahraničí, neboť by se tím město mohlo katapultovat mezi významné evropské destinace s takzvaným „Bilbao efektem“.

Budova by měla zaplnit proluku v Denisově ulici; zatímco na 50 let opuštěnou nevzhlednou „díru“ si lidé nakonec zvykli, moderní architektura v centru města pochopitelně vyvolává emoce – kladné i záporné. Více či méně zasvěcené diskuse se však často omezují jen na fasádu budovy směrem do Denisovy ulice a zplošťují se na prosté „líbí – nelíbí“. Kromě toho se v nich objevují zkreslené či naprosto nepravdivé informace, a to bohužel i v projevech lidí, kteří by o plánované stavbě měli něco vědět.

Proto nabízíme 10 odpovědí na nejčastější otázky kolem stavby SEFO:

1. Co je SEFO?

Hlavním cílem myšlenky SEFO, které bylo založeno v roce 2008 ministry kultury V4, je podchycovat projevy výtvarné kultury středoevropského regionu po II. světové válce na obou stranách železné opony. Na jednom místě tak bude prezentace prací umělců z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, ale také Rakouska a části Německa. Tento cíl se již několik let daří naplňovat systematickým nákupem uměleckých děl, soubornými výstavami (Vasarely, Jetelová, Jankovič, Abakanowicz či aktuální Abstrakce.PL), ale také projektem CEAD – databází poválečného středoevropského umění. Právě za tuto odborně-popularizační činnost Muzeum umění obdrželo loni prestižní Mezinárodní visegrádskou cenu, neboť jako jediné ve středoevropském prostoru se zabývá touto problematikou. 

Myšlenka SEFO má také svou „hmatatelnou“ podobu v projektu nové budovy v Denisově ulici, která vytvoří praktické zázemí pro výstavní, edukační, sbírkovou a badatelskou činnost. Budou zde prostory pro stálou expozici, mezinárodní badatelské centrum, rozsáhlé depozitáře, ateliéry, dílny, ale i mnoho dalších míst určených pro nejširší veřejnost: vstupní dvorana, terasa a zahrada. Součástí přístavby bude i stávající budova Muzea moderního umění, které spolu vytvoří jedinečný muzejní areál.

2. Potřebuje muzeum novou budovu? 

Muzeum umění je třetí nejvýznamnější paměťovou institucí v ČR, která vlastní zhruba 100 tisíc sbírkových předmětů v celkové hodnotě dvou miliard korun. Nyní však už nemá žádné volné kapacity nezbytné pro uložení nových přírůstků. Kromě toho je v nevyhovujícím stavu knihovna, studovna či archív, které tak jsou nuceny poskytovat omezené služby veřejnosti. Pro uskutečnění myšlenky prezentovat středoevropské umění jsou navíc potřeba další výstavní prostory pro stálé expozice, chybí klimatizace a standardní zázemí pro veřejnost: dostatečně dimenzované vstupní prostory včetně muzejního shopu, sociálního zařízení a bezbariérového vstupu, které by měly být naprostou samozřejmostí.

3. Jak je to s vlastnictvím pozemků v proluce?

Celá proluka včetně samostatné příjezdové komunikace již patří muzeu, respektive státu. Na začátku projektu v letech 2007-2009 se podařilo vykoupit či směnit všechny pozemky kromě jednoho. Jednou z variant, jak jej získat, byla výměna parcely za Edelmannův palác + doplatek, což se nakonec neuskutečnilo. Před pěti lety však tehdejší majitel tuto parcelu přece jen muzeu prodal a nyní je celá proluka – celkem 1800 m² – k dispozici pro SEFO. Díky tomu se již mohl uskutečnit záchranný archeologický průzkum, který skončil v loňském roce.

4. Proč muzeum nevypsalo architektonickou soutěž na podobu SEFO?

Ve skutečnosti muzeum v roce 2009 připravilo zadání pro mezinárodní architektonickou soutěž, jejíž podmínky schválila na svém prvním zasedání soutěžní porota. Vítěz měl brát všechno – odměnou pro něj byla realizace celého projektu. S tím však nesouhlasila Česká komora architektů, která těsně před vyhlášením soutěže svou účast zrušila a pohrozila svým členům sankcemi, pokud se do ní zapojí. Důvod? Komora žádala několik milionů korun na odměny i pro autory dalších oceněných návrhů. V tu chvíli se do sporu vložili právníci Ministerstva kultury, kteří varovali, že takový postup je v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Muzeum tedy muselo zvolit jiný legitimní způsob, jak architektonický návrh získat. Oslovilo tedy napřímo architekty, s nimiž mělo dobré zkušenosti z minulosti – Michala Sborwitze a Jana Šépku (viz otázka č. 6), kterým zadalo zakázku malého rozsahu.

Obecně lze konstatovat, že architektonická soutěž je nejdemokratičtějším způsobem výběru řešení. V minulosti tak získali zakázku úplně neznámí mladí architekti, například  Jørn Utzon, který navrhl operu v Sydney. Není to však jediná možnost. Při celé řadě významných staveb investor oslovil konkrétního architekta, týká se to třeba Guggenheimova muzeua v New Yorku, které navrhl tehdy již věhlasný Frank Lloyd Wright. Důvodem zadání zakázky přímo je větší možnost komunikace mezi investorem a architektem ohledně podoby, ale především na funkčnosti stavby. Takto úzkou komunikaci mezi zadavatelem a architektem model architektonické soutěže neumožňuje. 

5. Proč se nyní nekoná nová soutěž?

Muzeum umění a stát již vložily do přípravy SEFO 45 milionů korun. Pokud by v projektu nepokračovalo, mohlo by se jednat o zmařenou investici. Kromě toho je SEFO součástí Státní kulturní politiky, a proto se Ministerstvo kultury dohodlo s muzeem, aby pokračovalo v rozjetém projektu. Na jeho aktualizaci pracovalo muzeum s architektem Šépkou přes dva roky a výsledek odsouhlasila Vědecká rada Národního památkového ústavu, která je složena z nejlepších odborníků v zemi. Kromě toho by případná nová soutěž navíc znamenala, že by vše začalo od bodu nula. Vyhlášení soutěže, různá úřední povolení, stanovisko památkářů atd. – to vše by stavbu oddálilo o další roky. Muzeum však nutně potřebuje novou budovu co nejdříve, neboť ta současná naprosto nedostačuje jeho potřebám.

Největší odpor části veřejnosti budí původní návrh fasády SEFO směrem do Denisovy ulice, na němž ale muzeum stále pracuje. Vzhledem k tomu, že galerie pro moderní umění by měla mít moderní design, je pravděpodobné, že i úplně jiný architektonický projekt by vyvolal u nynějších odpůrců stavby stejnou reakci jako ten stávající. 

6. Proč muzeum oslovilo právě architekta Jana Šépku?

Jan Šépka se jako jeden z mála současných českých architektů dlouhodobě a systematicky zajímá o muzejní budovy, jejich provoz a vedle moderní architektury se zabývá i rekonstrukcí starých budov pro kulturní účely. V rámci architektonické kanceláře HŠH se v letech 1998-2006 spolupodílel například na architektonické podobě nynějšího Arcidiecézního muzea Olomouc, a právě kvůli dobrým zkušenostem i odbornému renomé jej muzeum oslovilo. (Rozhovor Reflexu s Janem Šépkou najdete ZDE.)

Kromě toho jsou součástí projektu SEFO také velké úpravy stávajícího Muzea moderního umění (bývalé kino Central, Divadlo hudby, vstupní hala, kavárna, výtah atd.), které bude propojené s novou budovou. V tomto případě se muzeum obrátilo na dalšího významného architekta Michala Sborwitze, s nímž spolupracuje od roku 1993.

7. Jak je to s financováním? Proč tak dlouho trvá sehnat peníze?

Muzeum se ucházelo dvakrát o peníze z evropských fondů – tzv. IOP a IROP, ale z různých důvodů neuspělo. V prvním případě v roce 2010 se na poslední chvíli změnily podmínky udělování dotace – muzeum bylo vyřazeno pro nedovolenou veřejnou podporu, protože jako příspěvková organizace dostává peníze od státu a má tedy konkurenční výhodu před soukromými subjekty. Druhá výzva o pět let později zase neposkytovala dostatečně vysokou částku. Jediná možnost je tedy získat peníze ze státního rozpočtu, o čemž musí rozhodnout vláda. Ta by v tomto roce měla projednat balík velkých investic do kultury pro příští programovací období, jehož součástí je i SEFO.

8. Proč se jedna budova skládá z pěti různých částí a proč není zatlačena více do proluky?

Podmínkou památkářů bylo, aby nová budova v proluce respektovala původní parcelaci středověké zástavby. A vzhledem k tomu, že zde kdysi stávalo pět domů, tak se i návrh SEFO skládá z pěti segmentů tvořící svým pojetím výrazný blok, který společně s Muzeem moderního umění představuje jeden funkční celek. S tím souvisí také výška římsy či dodržení tzv. uliční čáry, tedy linie, která vymezuje vzdálenost vnější hranice budov od veřejného prostoru. A protože jde o veřejnou budovu, která stojí v jednom z nejužších a současně nejfrekventovanějších míst ve městě, ustupuje jeden z domů, čímž vytváří otevřený prostor, jakousi nástupní piazzettu. 

9. Co přinesla aktualizace architektonického návrhu? Neobáváte se sprejerů?

Novinkou je to, že teple probarvený beton ve vnější i vnitřní části budovy vytváří na povrchu stěn jemnou strukturu, která je tvořena horizontálním a vertikálním členěním otisků dřevěných desek. Betonová podlaha byla nahrazena litou stěrkou, která je v barvě stěn a všechny kovové prvky (prorošty, okna, dveře) byly nahrazeny patinovanou mosazí. Ve čtvrtém z pěti objektů je nově umístěna nika (výklenek) pro dočasné vkládání uměleckých děl, která jistým způsobem odkazuje na olomoucká domovní znamení. Kvůli tomu došlo k přemístění okna do poslední lodě, kde je lépe vidět do nitra budovy, přičemž pohled do Denisovy ulice zůstává zachován. Nejdůležitější je však to, co není vidět – výrazně jsme rozšířili depozitáře a technické zázemí, které jsou ve dvou patrech pod přístavbou. 

Kvůli sprejerům by měl být na fasádě antigraffiti nátěr, který umožňuje poměrně snadné smytí obrázků a nápisů. Ale je to pořád živý projekt, kde je prostor pro inovace. Aktuálně například vedení muzea společně s architektem Šépkou zvažují využít fasádu jako „plátno“, na které by bylo možné promítat interaktivní obrazy, které návštěvníci uvidí v muzeu. 

10. Jaká socha je na vizualizaci před vchodem do budovy?

Architekt Šépka od počátku chtěl, aby před vstupem do budovy byla umístěna monumentální plastika, která by v jistém smyslu předznamenala vnitřní obsah a poslání SEFO. Vytipovat takovou sochu však nebylo vůbec jednoduché. Jedná se o sedmimetrovou sochu již zesnulého Aleše Veselého nazvanou Kaddish – Modlitba za zemřelého, která patří mezi nejvýznamnější sochařská díla středoevropského poválečného umění. Nicméně tato plastika není součástí muzejních sbírek, je tedy možné, že ve vchodu bude nakonec jiný umělecký objekt.

DOVĚTEK

Jak už jsme napsali v úvodu – moderní architektura ve staré zástavbě bude vždycky budit emoce. Centre Georges Pompidou či prosklená pyramida v Louvru, Tančící dům a mnoho dalších moderních staveb po celém světě budily ve své době mimořádný odpor části veřejnosti. Není však nutné chodit pro příklady daleko – jedna z nejznámějších olomouckých budov, vila Primavesi, vyvolala v době svého vzniku stejnou kontroverzi jako SEFO. Stačí se podívat na ohlasy do dobového tisku, které lze parafrázovat v jedné větě: „Megalomanská stavba v architektonickém stylu, který se do Olomouce absolutně nehodí, zastíní kostel sv. Michala.“ Nyní je vila Primavesi národní kulturní památkou společně třeba s radnicí, olomouckým hradem na svatováclavském návrší nebo kostelem sv. Mořice.