Sochař Zdeněk Přikryl slaví devadesátiny

AKTUALITA | 4. 7, 2018

Zdeněk Přikryl již před lety odložil svá sochařská dláta a bilancující publikací Zdeněk Přikryl. Výběr z díla 1947–2012 z pera Jana Baleky a dalších autorů (Olomouc, 2012) veřejnosti i sobě vydal počet ze své plodné tvůrčí dráhy. Dnes, kdy v tichém soukromí oslavuje své devadesátiny, mu s vděčností blahopřejeme.

Širší veřejnost se může s jeho dílem setkat ve veřejném prostoru pouze na neředínském hřbitově a v prostorách olomoucké radnice, kde je od roku 2015 instalováno jeho erbovní sochařské dílo Věčný Don Quijote (1973), které je sumární prací na téma, kterému se Zdeněk Přikryl v průběhu šedesátých let opakovaně věnoval. Jeho umělecký odkaz však zasahuje do současného obrazu výtvarné kultury mnohem více, než si uvědomujeme.

Emeritní profesor sochařství na olomoucké Univerzitě Palackého, sochař, medailér, kreslíř, výtvarný teoretik a publicista, básník a pedagog Zdeněk Přikryl se narodil 4. července 1928 v Chomoutovicích u Olomouce. Ve válečných letech studoval na Polívkově reálném gymnáziu v Olomouci, kde současně navštěvoval nepovinné kurzy kreslení profesora Aloise Kučery. V letech 1947–1951 absolvoval studium na Ústavu výtvarné výchovy pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde jej formovaly výrazné umělecké osobnosti jako například Jan Zrzavý, F. V. Mokrý, Bohumil Markalous, Aljo Beran, Václav Richter a zejména Vladimír Navrátil, který jej po absolutoriu přijal jako svého asistenta. Roku 1960 byl Zdeněk Přikryl jmenován vedoucím katedry výtvarné výchovy na Pedagogickém institutu, který byl od roku 1964 začleněn do svazku Univerzity Palackého jako Pedagogická fakulta.

Roku 1966 se habilitoval jako docent modelování. V důsledku normalizačních represívních opatření byl roku 1971 zbaven vedení katedry. Satisfakce se mu dostalo až po nástupu k demokratizaci společnosti po roce 1989 v podobě občanských i uměleckých ocenění. Zdeněk Přikryl byl od studijních let typem intelektuálního umělce, napojujícího se svojí tvorbou na odkaz velkých uměleckých osobností evropského umění. V jeho výtvarném tvarosloví se protínají vlivy barokní sochařské tradice s myšlenkovým světem mimořádných osobností dvacátého století, jakými byli August Rodin, Émile Antoine Bourdelle, Emilio Greco, Marino Marini, Henry Moore a dalších. Ve svých bravurních kresbách a sochařské i medailérské tvorbě zpracovává podněty svých pozorování a úvah do osobitého výtvarného jazyka, završujícího expresívní tradici evropské umělecké moderny. Námětově čerpal z klasických zdrojů evropské humanistické tradice. Cyklicky se vracel k několika tématům, která jej zaujala. K nejfrekventovanějším námětům patří například Don Quijote, Penelopa, Medea, Niobe, Lotova žena, Kristus. Vytvořil i řadu sochařských i kreslených portrétů osobností, jichž si vážil (Jan Ámos Komenský, Romain Rolland, Ludwig van Beethoven, Henry Moore a další). Jeho dílo je zastoupeno v nejvýznamnějších českých veřejných i soukromých uměleckých sbírkách, ale i v muzejních sbírkách v Kremnici (SR), Oświenczimi (PL), Wroclawi (PL), ve sbírce La Monnaie de Paris (F), Museé Rodin (F), Museé Bourdelle (F), Gesellschaft der Medaillenfreunde (D), Stabilimento Jonson (I).

Autorská tvorba Zdeňka Přikryla i jeho pedagogické působení jsou trvalými hodnotami, bez kterých by byl obraz poválečné olomoucké kultury chudší. Spolu s díky mu za to náleží i naše přání zdraví a vnitřní pohody do dalších let.

Ivo Binder
kurátor sbírky kresby
Muzea umění Olomouc